Přinášíme projevy: Günter Rehak

Se svým zákonem tendenčně upadající míry zisku dokázal Karel Marx, že kapitalistického zisku nemůže být docíleno nasazením technických prostředků, ale pouze vykořisťováním lidské pracovní síly. Solidarita národně a třídně uvědomělých lidí je proti tomu účinnou zbraní. Globální kapitál se ovšem pokouší povstání takovéto solidarity ztížit a zničit. Díky nerušené výměně pracovních sil z různě strukturovaných regionů se nyní kapitálu nedaří dirigovat nejlevnější pracovní síly a tím tak maximalizovat zisk; vznikají také zájmové protiklady mezi pracovními skupinami a tím je ztěžováno udržení nutné solidarizace.

Tradiční oslavy prvního máje odkazují na svátky jara našich germánských a slovanských předků. Už více než sto let se k tomuto datu oslavuje také den práce. Tím se spojuje s tímto svátkem staré a nové pohanství.

Nejde zde jen o čest práce, jde především o to, že by práce měla být hlavním základem pro nabytí výdělku. Každý by se měl podle svých schopností podílet na společném blahu. O toho, kdo ještě nemůže - nemůže z pochopitelných důvodů, nebo už není v situaci, kdy by mohl - je postaráno národním společenstvím úměrně jeho potřebám.

Nepřítelem práce jsou peníze. Je v pořádku, pokud je za poskytnuté služby placeno. Peníze se ale nejen že kradou, je zřejmé, že si je nárokují lidé, kteří nic nevytvořili. Politická moc je dnes řízena lidmi, kteří disponují nad masami virtuálními penězi a s tímto „nic" kupují celé národy a nutí celým národům svou závislost.

V minulých stoletích získávali lidé kapitál na základě vlastních aktivit. Ty nebyly vždy čisté, ale sama pouliční loupež byla výšší morální kvality než dnes obvyklé způsoby těch, co ovládají virtuální miliardy.

Naše údajně demokratické státy bazírují na principu rozdělení moci, které je vlastně rozdělením zodpovědnosti. Zákonodárství usiluje sice o formálně demokratické konstituce, ale jejich členové jsou jen zřídkakdy z charakterového a intelektuálního pohledu v pozici, kdy mohou vykonávat své kompetence.

Hierarchicky strukturovaná správa podléhá sice formálně demokratické kontrole, ale kvůli nedostatečnosti kontrolních orgánů mohou celkem nerušeně úřadovat.

Extrémně se to dotýká soudnictví. Třetí moc je nezávislá na skutečnostech a zákonech. Přístup k rozhodovacím prémiím má pouze omezený přesívaný akademický kruh osob, oligarchie. Se státními občany se jedná jako s němými a musí se často nechat v důležitých případech styku s oligarchií zastupovat osobami, které jsou s oligarchií jedna ruka.

Justiční oligarchie je tou poslední, která rozhoduje o tom, kdo má kolik peněz. Kdo disponuje dostatkem peněz, může nad soudy stejně jako na burze proměňovat peníze na moc a moc na peníze.

Kdo chce porazit kapitalismus, musí začít u justiční oligarchie.

V dřívějších stoletích bylo společné vlastnictví samozřejmostí. S násilným zavedením římského práva bylo společné vlastnictví převedeno do soukromého vlastnictví feudálů. Se zavedením římského práva se lidé mohli stát zbožím, obchod s otroky se stal legitimním.

Samozřejmě exitstoval proti těmto „novotám" stále znovu odpor, který byl ale často potlačen. Ve staré německé říši byly královské země Čech a Moravy nejstabilnějšími územními jednotkami. Ne náhodou vznikla nejstarší německá univerzita v Praze. Zde mají svůj původ různé novoty a vzpoury. Existovala také krvavá nedorozumění.

Ale pokud se nám podaří, že Němci a Češi v boji proti vyděračskému kapitalismu potáhnou za jeden provaz, smíme hledět do budoucnosti s nadějí.